Večeře

Když skončila psychoskupina, cítil jsem hlad. Už jsem dlouho nebyl v Rebiu. Vyšel jsem z Alfa pasáže a šel nahoru po Jánské, do Špalíčku. Cestou jsem se těšil, jak si pochutnám, představoval jsem si, jak nabírám dobroty z ohřívacích plátů, brambory, těstoviny, omáčky, zeleninové řízečky. Přemýšlel jsem, jestli si dát i polívku – abych se zas moc nepřejídal a taky abych zas moc neutratil.

Na křížení s Masarykovou jsem potkal Petra Nováka.
“Zdar, co tady děláš?”
”Ale, byl jsem si něco koupit v Hrmchluvflu. A ty?”
”Já se jdu někam najíst, mám nějakej hlad.”
”Nezajdeš na pivo?”
”Hm, já su tady autem.”
”Tak si dáš něco k jídlu. V Pegasu by mohli vařit.”
”Tak jo…”

Tak jsme šli do Pegasa. Narváno nebo rezervováno, jak by se dalo o půl osmé čekat.
“Tak bysme mohli zkusit Zelenou kočku.”
Hm, tak jo. Ale tam to vypadalo stejně. A tak povídám:
”Hele, to nemá cenu, to bude všude stejný.”
”Hm, tak jo, tak někdy jindy."
A tak jsem povečeřel dva Longery od plukovníka.

Cože to říkala paní doktorka ke konci psychoskupiny?
“Když ustupujete jiným, ztrácíte sebe.”
Já ztratil jen dobrou večeři. Nebo ne?