Taková, jakoby ... zima

Že končí teplý podzim a s počasím se něco děje jsem psal už v krátkém povídání o Prvním sněhu. Mezitím se toho s počasím událo ještě hodně. Napadlo nám skoro třicet čísel sněhu, mrzlo až praštělo a nakonec na nás dolehla i obleva.

Lavička pokrytá prvním sněhem.

Středa, 24. listopadu 2010
První sníh nám tedy začal padat ve středu 24. listopadu večer. To bylo ještě docela teplo, sníh vypadal spíš jako pomalejší déšť a i když se přes noc ochladilo, do rána z něj zbyla už jen taková drsná námraza a přes den zmizel docela. Bylo to taková první zkouška.

Pátek, 26. listopadu 2010
Na ostro to začalo o dva dny později, v pátek 26. kolem osmé večer. Šel jsem si po práci odlovit pár keší, šel jsem pozdě, protože pozdě vstávám a chodím na rehabilitace a nestíhám být dost dlouho v práci. Koupil jsem si u turků vedle Flédy kebab, pomalu jej jedl a šel pěšky do Králova Pole, k lávce pro pěší a cyklisty nad Svrateckou radiálou. Zrovna, když jsem tam přišel, začínalo trochu pršet. Jen lehoučce, takové mžení. A jak jsem postupně chodil po Králově Poli dál, déšť trochu houstnul, spíš těžknul. Ráno leželo na autech skoro pět centimetrů sněhu.

Sobota, 27. listopadu 2010

Soutok dvou kanálů v Záhoří,
nedaleko Zohoru.

Sníh namrzlý z návětrné
strany stromu.

No to mne trochu vylekalo - měl jsem naplánovaný výlet do Bratislavy, sbírat keše jižně od Dunaje. A na autě stále letní pneumatiky. Ale sluníčko svítilo a předpověď pro oblast Bratislavy byla +2°C, místy déšť. A tak jsem odjel. Kolem dálnice bylo zasněženo, ale na silnici už sníh nebyl. A čím dál od Brna bylo sněhu míň. Na Slovenských hranicích už ho bylo velmi málo. Ale tady jsem musel sjet z dálnice, protože kupovat si slovenskou dálniční známku, to se mi věru nechtělo. Nemaje mapu, trochu jsem zbloudil a projížděl Záhořím ne po hlavní silnici, ale trochu víc na východ, přes vojenský prostor. Tam mi zatrnulo znovu. V lese, skryt před teplým větrem, ležel sníh na silnici v tlusté vrstvě, rozježděný, kolejnatý. Když mne míjela auta v protisměru a musel jsem vyjet z kolejí víc k okraji cesty, docela jsem se bál. Ale ujel jsem nějakých dvacet kilometrů, projel Malackami a jako bych byl v jiném světe. Po sněhu téměř ani památky, jen občas se nějaký skrýval v brázdě na poli, ve stínu keře, v příkopu u silnice.

I když bylo celý den do cela chladno, bylo příjemně. Žádný déšť, sluníčko svítilo jak divé. A když se setmělo, skoro jako by se oteplilo. Asi to byl jen psychologický efekt - když svítí slunce, má být teplo, že, a když není, zdá se zima větší. A potmě zase naopak. A tak jsem si říkal, že to byla zase jen taková ukázka, že zima už je pryč.

Zelené pole v Maďarsku.

Ale v noci, úplně na závěr výletu, jsem jel ještě k jedné keši nad Bratislavou, v Malých Karpatech. Jak jsem projížděl okrajovými čtvrtěmi a stoupal do kopců, začal se zase objevovat sníh. Kolem silnice, na polích, ve vinohradech. A najednou, jak tak jedu, koukám, že auto nejede, kola se mu protáčejí. Zastavil jsem, zkusil couvnout a auto začlo smykem klouzat, až se zastavilo o betonovou zídku u cesty. Povrch cesty byl samý led. Opatrným couváním a popojížděním po pídích dopředu se mi podařilo auto otočit čumákem z kopce, sjet o sto metrů níž a zaparkovat. Pak jsem se vydal čtvrt kilometru do kopce, ke keši. Tam už byl sníh všude. Souvislá pokrývka pod stromy i na nich, cesta zmrzlá, prostě zima. Jako by to odpoledne, pouhých 15 kilometrů na jih, nevypadalo jako na jaře.

Pondělí, 29. listopadu 2010

Rampouchy na stage B.

Byli jsme domluveni s Katkou, Mirkem Cavalierem a strejdou Kloboukem, že budeme pokračovat v noční multině Projekt RNS. Ale protože u keše je jasně napsáno "v zimě nelze" a ráno bylo pěkně zasněženo, řekl jsem si "Je to jasné, nikam nejedem."

Ale omyl. Po sérii telefonátů, že to teda zkusíme. Večer jsem si vyrazil koupit holínky - keš vyžaduje opakované brodění přes potok a chvíli po šesté už mne nakládal Klobouk do auta. Kolem sedmé jsme byli v cílové oblasti a rozdělili jsme se - já a Klobouk jsme šli znovu k tunelu z minulého týdne, Katka s Mirkem šli hledat Balákovo pole.

Tam, kde minulý týden bylo milé strniště, bylo dnes zasněžené pole. A tak, kde byl strmý lesní svah, tam byl zasněžený strmý lesní svah. Ne zrovna snadno se nám podařilo sestoupit dolů nad tunel a tam jsem přes hodinu zkoušeli získat indicii - nakonec úspěšně. Cestou zpátky jsme věděli, že bude lepší sestoupit na trať a odtam na cestu, kterou jsme našli minulý týden. Sestoupit na trať znamenalo sejít odvodňovacím korýtkem kolem opěrné zdi portálu. Tonda vážící 65 kg seběhl svižně dolů. Já, vážící bezmála dvakrát tolik, jsem udělal dva kroky a už jsem se řítil sáňkařskou drahou dolů. Ale bylo to fajn, sníh čistý a suchý, nezašpinil jsme se ani nazamočil.

Když jsem došli k autu, viděli jsme kolem něho cizí stopy. Hm, hm... A když jsme sjeli do vesnice, mávali na nás myslivci: "Můžete nám říct, co jste tam dělali?"

Úplně ve mě zatrnulo - budou nás popotahovat za to, že jezdíme autem přes les.

"Jeli jsme tam na pole," povídá Tonda.
"A proč jste jeli na to pole?"
"Jeli jsme se tam otočit," opáčil zase Tonda.
"Proč se jezdíte v noci otáčet na pole?" zase myslivci.
"A proč ne, to se snad nesmí?"
"No to se smí, ale jsou jiné věci, co se nesmí," povídá jeden myslivec. "Třeba pytlačit," povídá druhý.
Aha, odtud vítr vane! ulevilo se mi. A Tonda se hned taky chytil a povídá: "No to my sme teda určitě nedělali. Chcete se podívat do kufru?" a vystoupil a otevřel jim kufr.
"Můžem se tam podívat?" říkají myslivci.
"Jasně, podívejte se i dozadu do auta."
Mezitím už jeden myslivec volal někam mobilem "Tak je to v pořádku, pánové nám sami dobrovolně ukázali kufr, nemají tam žádnou zvěř ani zbraně."
A ten druhej: "A co jste tam vlastně dělali?"
"No, my hrajem takovou drsnou bojovku," pokračoval Tonda v mlžení.
A pak jsme se navzájem omlouvali, oni, že nás stavěli a zdržovali, my, že jsme je vyplašili a že už mohli bejt dávno doma v teple, ... a pak jsme odjeli.

Asi o půl kilometru dál vidíme v jedné zatáčce blikat modrý majáček a červená světýlka. V příkopu leží pohozené auto, na silnic stojí další, pak policajti a za nima ještě jedno auto a všichni z těch aut se snaží dostat to auto z příkopu. Ale nejde to. Tonda povídá "No jo, borci závodili a jeden to nezvlád'." Že prej to takhle lidi dělají - naskládaj na stůl peníze, pak se honí v noci po silnicích po lesích a kdo vyhraje, má třeba o padesát tisíc víc.

Odrazky označující stage B.
(RNS v názvu keše znamená
Reichsnavigationsystem.)

Tak jsme vystoupili, jestli nepotřebují pomoct. Bylo vidět, že se všichni - včetně policajtů - znají. A že jo. Zapřáhli zapadlé auto na lano k tomu druhýmu, a že půjdeme všichni dozadu zatlačit. Ale než jsme si vůbec stačili najít místa, podařilo se jim správně zatáhnout a auto bylo vanku. Na pravé straně trochiu podřený a hodně od blata - a to blato se nachytalo i na Tondu, strejdu Klobouka. A tak jsem se s nimi rozloučili a jeli dál.

Za chvíli jsme byli u Balákova mlýna. Tam už přes dvě hodiny hledali indicie Katka s Mirkem. Našli sice správné místo, ale to bylo zaledněné a zasněžené. A kromě značky z odrazem jsme nic nenašli. Kolem desáté večer jsme naznali, že atributy keše ("v zimě nelze") jsou oprávněné a bude se nutno vrátit, až sníh ustoupí.

Středa, 1. prosince 2010

Vánoční stánek
na zasněženém Svoboďáku.

No a v Brně už to taky nebylo lepší. Přes týden napadal sníh, pokryl celé město a vůbec netál. Když netaje, je sníh docela hezký. Zasněžil vánoční trhy, zasněžil auta, zasněžil koleje. Ve středu - to asi tak začal padat - vypukla sněhová kalamita. Inu, sníh, že? Kdo by to v prosinci čekal, že?

Šel jsem z psychoterapeutické skupiny na nádraží, abych odjel do Bohunic na Geopivo. Na nádrží stály šaliny a nejezdily - táhly se až k lázním. Asi nedokázaly vyjet ten kopec na Šilingrák. Na cedulích, které oznamovaly podjezdy tramvají (neplatné odjezdy, že), běžel nápis "Sněhová kalamita, všechny tramvajové linky spožděny." Takže tramvaje stály a náhradní doprava veškerá žádná. Zašel jsem se podívat na osmičku - poloprázdná a hlavně bez řidiče. Tož si říkám "No nic, půjdu pěšky, možná tam dojdu dřív, než se to rozjede."

Vyhrabávání keše.

Tak jsem šel kolem těch dalších šalin před osmičkou, dvanáctou a třináctkou a zrovna, když jsem chtěl opustit ostrůvek a jít dál k lázním, ozvaly se tlampače z té třináctky: "Kdo chcete jet na Švermovou, tak si nastupte. Nemá smysl tady čekat, to bysme vyseděli vejce." Tak jsem nastoupil a odjel třináctkou do Bohunic. Přijel jsem už osmičkou.

Tady se prý mělo Bobovat.

Po Geopivu došlo zase na hromadný odlov. Třemi auty jsme odjeli do Medlánek a polní cestou přes zasněžené pole jsme šli pro Radioaktivní memento. Padaly i návrhy, hlavně cestou zpátky, že by se mohlo Bobovat. A pak jsme si to daly přes zasněžené, leč čerstvě zorané, pole ke keši Medlánky a úplně nakonec, tentokrát zasněženým lesem k U táborového ohně. To už byl vlastně čtvrtek.

Sobota, 4. prosince 2010
Na sobotu byly naplánované až čtrnáctistupňové mrazy. A taky se v Rajhradě konalo Předvánoční přežírání. Našel jsem si cestu hromadkou, ale nebyla moc dobrá - autobus navazoval na tramvaj tak těsně, že jsem ani nestačil z tramvaje vystoupit a už odjížděl. Naštěstí jel o deset minut později další, ale ten nezajížděl až do Rajhradu, ale stavěl u Staré pošty. Odtam to bylo do hospody Na kině asi kilometr, takže jsem si mohl užít mrazu, jaký byl čtvrt hodiny před sedmou.

V rámci přežírání, jak se to na eventech často dělá, bylo dohodnuto zveřejnění čtyř keší v blízkém okolí. V deset večer byl mráz už o poznání tužší. A nejspíš tady jsem se nachladil, takže jsem pak od středy musel zůstat doma.

Neděle, 12. prosince 2010

Nový Lískovec po oblevě.

Když jsem se ráno, kolem deváté vzbudil, slyšel jsem zvenku kapání. Tálo. Rozpuštěný sníh na předních oknech zaparkovaných aut byl plný impaktních kráterů po dopadnuvších kapkách. Sníh na chodnících už nebyl bílý, ale sklovitý. A odpoledne už nebyl skoro vůbec.

Tak to vypadá, že až přijedeš, bude sníh úplně pryč. Možná. Třeba ale ne. No, každopádně jsem Ti jej zdokumentoval.



Odkazy: album Předzima v Brně, album Výlet do Panonie.