O ruce

V pondělí osmého října mi vyjmuli ruku ze sádry.

Docela jsem se na to těšil, nejvíc mi vadila nemožnost si ruku protáhnout. Vždycky ráno (ale i jindy), jsem natáhl pravou ruku, prohnul se v zádech , našponoval nohy, ale tu levou jsem mohl maximálně tak zatnout, vzepřít ji o stěny sádry.

Poslední pocity se sádrou
Taky mi bylo nepříjemné, že se mi někdy přes noc ruka nějak šprajcla v té sádře, přestala se asi prokrvovat a otekla. Trochu.

Tak takhle jsem se koukal na ruku celé čtyři týdny.
(První týden jsem měl jen dlahu, takže sádra byl jen z vnější strany.)

No a poslední nepříjmená věc byla, že se mi na ní loupala kůže. nejspíš proto, že jsem rukou nikam moc nešahal, neotíral si ji o všechny ty věci, co jich je svět plná, tak kůže, která by se normálně otřela a upadla tak zůstávala na té ruce. A to jak na částech, které čouhaly ven, tak především na dlani a hřebu, částech ukrytých v sádře.

Občas jsem se škrabal, kůže se pak začala olupovat, tak jsem ji sloupával dál, až jsem se dostal dovnitř, do sádry. tam se uvolňovala v takových žmolcích, které jsem pak více či méně úspěšně vyšťourával. A ruka svěděla o to víc.

Život bez sádry
Čekal, jsem, že až mi sádru sundají, tak bude celá ruka pokrytá takovými plátky uschlé kůže, budou na ní otlaky a bude smrdět. Ale vůbec to tak nebylo. Kromě dlaně, prstů a hřbetu ruky se kůže vůbec neloupala, vypadala úplně normálně, jen trochu pohuble. Žádné otlaky, žádný smrad.

Ruka pár hodin po vyjmutí ze sádry.
Vydíte ty šupinky kůže na dlani?

Zato bolela. Zápěstí bolelo, jako by bylo samo zlomené. Loket nebolel, ale zato v předloktí, když jsem ruku ohýbal,  to bolelo, jako by se mi všechny šlachy scvrkly, zkrátily. Předepsali mi rehabilitace, tak jsem tak zašel hned z nemocnice a objednal se. A za chvíli jsem začal rehabilitovat sám.

Když jsme šli na oběd, hned ten den, vzal jsem do ruku vidličku, no, spíš jsem si ji tam vložil, a snažil se nabírat jídlo. To ještě docela šlo. Horší bylo dostat se až do pusy. Ruka nebyla moc ohebná a chtělo to řádnou snahu a soustředění, aby člověk mohl udělat "Chramst!". Ale nejhorší bylo napichování. Dal jsem si tehdy něco s hranolkama a napíchnou jednu či dvě hranolky, to byla zkouška vůle. Ruku jsem nedokázal přirozeně natočit a když jsem pak vidličku tlačil skrz hranolky proti talíři, zápěstí neuvěřitelně bolelo.

Ta bolest mne překvapila. Myslel jsem, že ruka bude ztuhlá, nebude se chtít hýbat. A že bude zesláblá. Že se budu muset snažit silou  s ní hýbat. Ale tak to (skoro) vůbec nebylo. Ruka by se více méně hýbala, ale pohyby bolely. Bolesti v zápěstí, jako by bylo zanícené. Bolesti v předloktí, jako bych měl zkrácené šlachy nebo takovou nějakou rozleženou křeč. Na různých místech takové ty tupé bolesti jako z přeležení.

Ruka z druhé strany. Je oteklá, že?
Očima mi to tak vůbec nepřišlo.

Druhé překvapení bylo, jak se ruka rychle zlepšovala. První den jsem s ní skoro nemohl psát. Nedokázal jsem ji dostatečně natočit, abych mohl ukazováčkem ťuknout na klávesu. Druhý den už jsem tím ukazováčkem docela psal, i když to trochu bolelo. Palec byl pořád ztuhlý. A najednou odpoledne jsem si všiml, že už občas něco zmáčknu aji prostředníčkem.

V úterý jsme šli na oběd do omastku. tam si zpravidla dáváme k polívce rohlík. Tak jsem je uchopil levou rukou a zvýšeným úsilím jsem je přiblížil tak, že jsem si mohl ukousnout. A říkal jsem si "No, tak půlku ještě zvládnu, ale pak už to bude moc daleko..." Ale jak jsem postupně ukusoval a snažil se do pusy dosáhnout, dostal jsem se pokaždý o kousíček dál, až jsem rohlík snědl celý. I když tu špičku jsem si do pusy trochu došprtnul.

Nejvíc ty pokroky byly poznat na ranním mytí. Hned v úterý jsem si mysl vlasy oběma rukama. Ale tou levou jsem si spíš jen tak ošmrdlával palcem oblast nad levým okem. Ale postupně jsem začal rukou otáčet, dostal jsem se skoro k uchu, pak ještě víc dozadu, začal jsem si vlasy normálně proškrabávat. Druhý týden jsem dosáhl na ucho, nejdřív jen ukazováčkem a od minulého týdne se už do dírky dostanu normálně ukazováčkem (jiným prstem si to vevnitř neumyju). Záda jsem si taky nejdřív levou rukou myl spíš jen tak kolem beder, ale postupně jsem se dostával výš a dál a dnes už se dostanu všude, jak předtím, tj. skoro až k lopatkám. ;-)

Další oblast, kde se dobře sledují pokroky je nasazování batohu. První týden jsem musel pořád začínat levou rukou, protože při obvyklém postupu jsem pak levou ruku popruhem neprotlačil. Po dvou týdnech jsem už mohl začínat pravou, pak levou, ale pořád jsem si levou nedokázal narovnat popruh - vždycky se překroutí, že. To se mi poprvé povedlo až včera.

Pak je tu jízda MHD. první týden byla ruka tak slabá, že jsem se neodvážil stát. Bylo mi to nepříjemné, dokud jsem měl sádru, každý viděl, že jsem nemohoucí. Ale teď jsem vypadal zdravě. Další týden už jsem se dokázal přidržovat, po dvou týdnech jsem už udržel batoh v levé ruce. Ale síla tam pořád chyběl. A zase až včera, to jsem se už levou rukou automaticky chytil a uvědomil si to až po pár minutách jízdy. A když tramvaják znenadání prudce zabrzdil, udržel jsem se levou rukou bez větších bolestí.

Auto jsem zkusil řídit už v sobotu první týden. V pátek jsem cítil, že to tedy ještě ne, ale ráno jsem se probudil a věděl jsem, že ten volant už udržím. Přidržím. A tak jsem jel na keše do Mikulova a druhý den na 100 keší u Náchoda.


Rehabilitace

Moje sádra s geocachingovou
výzdobou, někdy v říjnu.

Na rehabilitace chodím na Zahradníkovou, vchodem č. 6, k paní Zdeňkové. Je tam pomalý mluvící výtah, a často bývá lepší vyjít to do toho čtvrtého patra pěšky, než na něj čekat.

Předepsali mi vířivku, vlastní rehabilitaci a elektroléčbu. Ale už při objednání volali z rehabilitací do nemocnice, jakže to s tou elektroléčbou je a jestli by to nemohl být ultrazvuk. Takže teď do mne místo elektřiny pouštějí vysokofrekvenční zvučení, což mne těší - nechci, aby do mne někdo pouštěl elektřinu, už jsem to zažil a divně to brní.

Takže tam přijdu, posadím se vedle vany - mají jen jednu vanu (nebo velikost vany) - a čtvrt hodiny si máchám ruku ve vlažné vodě. Né moc teplé, prý by to mělo neblahý účinek na klouby. Různě s tou rukou vlním, strkám ji do tryskajících podvodních proudů a přitom si čtu. Když jsem tam byl poprvé, tak z té vany teklo (nejspíš teklo z k ní připojené sprchy) a tak se mě teď pořád ptají, jestli bylo vše v pořádku a jestli nic neteklo. U té vířivky jsem totiž sám, rehabilitátorka ji jen aktivuje a pak odejde. Za čtvrt hodiny se vana vypna, já si utřu ruku (a někdy se v té vaně i opláchnu, protože je tam teplo a potím se), oblíknu se a jdu zaklepat na dveře.

Ruka se dala trochu používat i když byla v sádře.

Tam se zas do půl těla svlíknu, zuju si boty a položím se na zvedací stůl pokrytý zeleným papírovým .. papírovým čím? ... přehozem? No, stejně si na něj ještě pokládám ručník, co si nosím z práce. (V létě jsem si koupil od Vietnamců ve Sfinxu dva ručníky, abych se měl do čeho utírat, když se v letních vedrech v práci sprchuju. A teď se mnou choděj na rehabilitace - do jednoho se utírám po vířivce a na druhým ležím při rehabilitaci.) Lehnu si skoro k pravému okraji, aby na levé straně zůstalo dost místa na manipulaci s rukou, pravou ruku si zastrčím za opasek, protože tak potom dobře drží a může být úplně volná.

Na rehabilitaci mi s rukou dělají různé věci. Třeba ji natahují. Nebo mi ji napnou, tak trochu páčí dolů, prohýbají loket, a já přitom vytáčím zápěstí ven. Někdy mi pod loket dávají balónek. Nebo mi taky ruku ohnou a tlačí k rameni a já tlačím opačným směrem. Ale nejčastěji mi s ní kroutí. Chytne mi tu ruku pod loktem (no, vlastně na loktem, protože jak ležím, tak to předloktím mám při tohle cvičení zvednutý nahoru) a točí mi tím masem ve směru hodinových ručiček (tj. ven). Velmi pomalu, vlastně ani tak netočí, jak drží v poloze těsně za tou, kam by to šlo přirozeně.

Celej problém je v tom, že všechno možné v ruce během těch pěti týdnů ztuhne - ani jsem nevěděl, co všechno tam je a může ztuhnout. Svaly. Blány na svalech. Šlachy. Flaxy v kloubech. Blány na kostech (o těch jsem vůbec nevěděl). Jak jsou ztuhlé tak jednak brání pohybu a taky bolí, takže se člověk těm pohybům vyhýbá.

Takhle jsem vypadal
v neděli 3. října kolem poledne.

Cvičení samo zpravidla nebolí. Jen trošku a spíš tak "dobře" - cítím, že se něco uvolňuj. Jako když se člověk protahuje. Vlastně když to bolí, tak se to cvičení trochu zmírní. Víc to bolí hned vzápětí. Vždycky si nechá ukázat, jak natáhnu ruku a jak ji dokážu ohnout k rameni. Pak mi (třeba) tu ruku natáhne, kroutíme s ní, tlačím třeba opačným směrem (k rameni, ale je furt natažená rovně), všechno to vypadá v pohodě a pak mi řekne, abych ji ohnul k rameni (tu ruku, že). A teď to bolí. Jak se ten loket pomalu, skoro nenásilně narovnal, teď už nejde tolik ohnout, aspoň ne bezbolestně. A tak se to cvičí zase v té druhé poloze.

A to celé něco kolem půl hodiny. Ukázala mi taky několik cviků, co mám dělat sám, nejlépe každou hodinu nebo dvě hodiny. No, jsem rád, když si vzpomenu třikrát za den...

Jeden ten cvik je, že dáš ruce dlaněmi k sobě před hrudní kost, tlačíš je plochou k sobě, ale jen mírně, aby se prostě všude dotýkali, předloktí držíš rovnoběžně se zády a tlačíš ty ruce dolů. Smyslem je rozhýbat zápěstí horem směrem k vnějšímu předloktí. To bych už řekl, že jsem levou ruku rozhýbal víc, než tu nezraněnou.

Další je, že si propleteš prsty, otočíš je dlaněmi od sebe a natáhneš, takže je máš někde pod pupkem. Pak je pomalu zvedáš, až se jimi dotkneš nahoře za hlavou. Celou dobu mají být napnuté. Tohle protahuje loketní kloub a předloktí vůbec. Má se to dělat vleže, páteř na podložce (tj. nemít prohnuté břicho nahoru), ramena dole, tlačit k hrudníku, hlavu taky rovně (tj. nemít ji zakloněnou) a k tomu dýchat(!), což není jen tak, že. Když si dávám pozor na propletení ruk, napnutí paží, neprohnutí páteře, ramena dole, hlavu rovně tak opravdu v tom soustředění zapomínám dýchat. ;-)

"Páteř narovnat. Ramena tlačte dolů. Narovnejte hlavu. ... A dýchejte!" takhle mi to říkává.

Ještě mi říkali aspoň dva nebo tři další cviky, ale ty si už nepamatuju.

No a nakonec je ten ultrazvuk. Mají na to jiný přístroj, než na sonografii, tenhle má jen textový displej a ukazuje jen hodnoty. Aspoň tak mi to říkala. Napatle mi loket tím ultrazvukovým želé a pak mi po něm jezdí tou věcí.

"Veselá" příhoda z rehabilitací

Björnsenův sad,
je hned před poliklinikou na Zahradníkové.

V týdnu na přelomu listopadu a prosince tam Zdeňková nebyla, měla prý jakousi pracovní dovolenou, tak mne předala kolegyni. Když jsem tam přišel, tak jsem musel čekat 10 minut po domluveném termínu - u Zdeňkové to nebývá víc jak jedna či dvě minuty - ale čekal jsem jen asi sedm, protože jsem přišel pozdě.

Takže když ta kolegyně vyšla ven, netvářil jsem se nijak nadšeně. Něco mi řekla, já jí nerozuměl a tak se jí ptám "Co jste to říkala?" a bylo vidět, jak sebou trhla. "Abyste šel za mnou, " povídá. Došli jsme k vířivce, ta nebyla napuštěná - Zdeňková ji zpravidla napouští předem, tak jsme zase čekali.

A ta ženská povídá "Děje se něco, něco se vám nelíbí?"
Tak jsem jí řekl "Nelíbí se mi, že musím čekat."
A ona "Já jsme tam měla jinou pacientku, tak jsem ji musel dokončit."
"Hm, ale já byl objednaný na půl desátou."
"No tak snad můžete deset minut počkat, ne."
"To můžu, stejně musím, ale byl jsem objednaný na půl."
"Já ale musím dokončit terapii s předchozím pacientem. Podívejte se, já bych chtěla, abyste byl spokojený, přece se na sebe nebudeme mračit a kazit si celý den."
"No, tím, že se bude vymlouvat, já spokojenější nebudu."
"Já se přece nevymlouvám."
"Ale vymlouváte."

A to jsem, prosím, sám nic neříkal. Jí se jen nelíbilo, jak se tvářím (a možná si moji první otázku vyložilo jako výraz nelibosti), a tak se ptala. A kdo se ptá, ten se doví.

Fakt je, že jsem byl ten den trochu nervóznější - ráno jsem šel k doktorovi krze tlak, už se mi ho nepodařilo dvakrát odlovit, furt měl nějaké dovolené a volna. Dostal jsem se na řadu chvíli před devátou a o půl desáté jsem měl tu rehabilitaci. V jedenáct jsem měl být na kontrole s hemeroidy a začínal jsem mít obavy, že s laxním přístupem té rehabilitátorky k objednacím časům to možná nestihnu.

A co dál?

Poslední foto cca 3h před zlomeninou.
Taky je tam Andrejka a Markéta.
(2. října 2010, cca 12:00)

Tenhle týden (povídání o rehabilitacích dopisuju 12. prosince) jsem měl mít poslední tři rehabilitace, ale onemocněl jsem a stihl jen jednu. Další tedy budu mít na Silvestra v deset (ráno!).

Během těch rehabilitací se ruka pěkně rozhýbala. Těžko říct, jestli jen sama, nebo i zásluhou těch rehabilitací. Ale i kdes, šest dní po poslední rehabilitaci, mě bolí loket a zápěstí tam, kde jsme je posledně cvičili, takže asi jo. Už rukou udělám všechno, co potřebuju, unesu v ní nákup, autobaterku, narovnám si s ní na rameni levý popruh od batohu. Dosáhnu s ní prakticky všude tam, kam s pravou, ale v těch krajních polohách to bolí a ruka se třepe - nevím, jestli z té bolesti (není nijak strašná) nebo prostě proto, že je pořád slabší.

Zajímavá věc, že? Ruka pět týdnů odpočívá, nic nedělá, a pak, po stejně době, není pořád v předchozím stavu.

Třeba ji ještě pořád nenarovnám, nenapnu, stejně jako pravou. U pravé má pocit, že loket prohýbám skoro až na druhou stranu, u levé jsem rád, že ji narovnám. I když vizuálně už to vypadá dost podobně. levou dlaň taky nevytočím ven, tak jako pravou. Ten hrbol s palce se pořád úplně nezplacatí a trochu trčí nahoru.

Ale už je to dobrý. :-)